Historie Wing Chun

Rodokmen začíná v klášteře Šao-lin, v místě s mnohasetletou tradicí vývoje a praktikování bojových umění. Největšího rozkvětu bylo dosaženo v období dynastie Ming (1368 – 1644). Právě v té době se v Šao-linu téměř každý mnich věnoval cvičení wu-šu a právě tehdy také doznala bojová organizovanost osazenstva kláštera nejvyššího stupně. Mingové spatřovali v bojovém umění národní klenot, a proto jej všemožně podporovali. Nezřídka byli mniši ze Šao-linu členy expedičních skupin pohybujících se v hraničních oblastech státu.

Poté, co byla dynastie Ming pokořena Mandžuy (dynastie Čching (1644 – 1911)), proběhly celou zemí represivní zásahy vůči jakýmkoliv formám odporu proti novému pořádku. V Šao-linu, jako v organizované, bojově velmi zdatné enklávě, spatřovala nová vláda velké nebezpečí a tak nechala klášter srovnat se zemí. Mnoho mnichů se navzdory mandžuskému běsnění zachránilo a rozprchlo se do různých koutů země. Stali se pak součástí tajných spolků (někdy je i sami zakládali) ve víře, že se jednoho dne vrátí k moci dynastie Ming.

Starý šaolinský styl, Chung Fa-ťi, který se podařilo uprchlým mnichům rozšířit do všech koutů Číny, byl pravděpodobně kolébkou, ze které, kromě jiných, vzešlo také umění Wing Chun. Po zničení kláštera a s ním i budovy Jung-čchun tchung v jeho areálu, přejal část tohoto jména nově se rodící styl.

Ačkoliv se Wing Chun snaží v rámci obranných technik tvářit jako měkké bojové umění, tedy umění, které nejde proti síle silou, jeho útočná stránka je velice destruktivní. Využívá se tvrdých úderů na citlivá místa, jako je krk, čelist, nos, solar či genitálie a to nejen pěstí, ale i lokty nebo koleny. Genialita tohoto umění tkví hlavně ve snaze držet se snadných, ale co nejefektivnějších pohybů a úderů. Tím odpadá nutnost se před použitím boje složitě rozcvičovat např. pro techniku vysokých kopů, což je opět výhoda při sebeobraně. Základní obranné techniky, které jsou poměrně rychle zvládnutelné, dokáží velice účinně pokrýt hlavní tělesné partie před úderem a zároveň dostat obránce do výhodné polohy k protiútoku.

Specialitou Wing Chun je spojení útočné i obranné stránky v každé technice a boj na velmi krátkou vzdálenost. Techniky Wing Chun od sebe neoddělují obranu a útok, ale při každém pohybu usilují o obojí a neustálou kontrolu protivníka. Specifikou útočné stránky Wing Chun je boj o středovou linii, tedy o přímou, nejkratší cestu pro útok defensivy a útočí na jeho stabilitu.

Dalším specifikem Wing Chun je Chi Sao (v překladu lepící se ruce), zaměřené na získání dokonalé kontroly protivníka na velmi krátkou vzdálenost udržováním nepřetržitého kontaktu (být přilepen k protivníkovi). Chi Sao učí studenty kontrole končetin protivníka (rukou a v pokročilejších stupních i nohou) zdokonalováním propojení obrany i útoku v každém pohybu a rozvinutí schopnosti studenta vnímat pohyb a tlak protivníka pomocí hmatu místo ostatních smyslů. Tyto techniky jsou velice často prezentovány na ukázkových vídeí a mistři Wing Chun je předvádí i se zavázanýma očima.

Efektivita tohoto umění navíc spočívá i ve velice dobré použitelnosti ve stísněných prostorách, třeba výtahů nebo malých místností. Vysoká účinnost dělá toto umění dobře použitelné i pro ženy, kdy za pomoci nebezpečných technik, jako jsou kopy na kolena či vpichy na oči, se lze ubránit i o dost silnějším protivníkům v případě přímého ohrožení.

Wing Chun je tedy bojové umění, které si vzalo to nejlepší z dávných kung fu stylů a vytvořilo tak ucelený systém velice efektivního bojového umění. A jako bojové umění nemusí hledět na pravidla či fair play hru, což z něj dělá nekompromisní sebeobranný systém. Wing Chun je navíc možné naučit se na použitelnou úroveň za poměrně krátký čas proti jiným uměním. Absence pohybů vyžadující kvalitní provedení za použití síly nebo atletických pohybů.